Úly a jejich typy

Úly a jejich typy se začali dělat v druhé polovině 18. století ve Francii. Před tím se včelařilo v takzvaných špalkových úlech – stojany a leženy. V Americe v roce 1851 vystoupil Lorain Lorenzo Langstorh s nástavkovým úlem vlastní konstrukce.
Významnými vynálezy, které podpořili šíření úlů, bylo sestavení lisu na mezistěny (Johanesem Mehringem 1857) a medometem (Františkem Hruškou 1865).
Začátkem 20. století se začaly dělat zadem přístupné úly, které se lišily v detailech provedení a rozměrech rámků. Takto vnikly úly s názvy např. moravský stojan, slezký stojan, český stojan, budečský úl. Některé z nich byly důmyslně přizpůsobeny konkrétním krajovým podmínkám pro maximální využití snůšky medu. Nedělitelný, zadem přístupný úl se stal symbolem středoevropského včelaření.
V posledních zhruba 30 letech začali někteří včelaři ověřovat použití nástavkových úlů. Spojuje je snaha nahradit manipulaci s jednotlivými rámky, s prací s celými nástavky a chovat volně rozvinutá včelstva.